PATRON ŘEKY

 

Byl obrovský. Obrovský, tmavě šedý a vychrtlý tak, že bylo

vidět, jak mu tluče srdce. Jen tak tam stál a pozoroval nás

žlutýma očima.

„Kdyby byl lidožravej, tak by se to snad proslechlo, ne?“

zadoufala Vendy.

„Kdo by to asi tak proslech? Spíš by nebyl tak hubenej…“

Pod upřeným pohledem mi nějak přestávalo chutnat. „Je

to jenom trochu guláše - ber, nebo nech ležet,“ oslovila jsem

přízrak z uctivé vzdálenosti. Nechal ležet. Ale ráno byl kastrolek

prázdný.

JAK JSME HNALI PO KOPYTĚ

 

Následující dny trávila dcera s mým tichým požehnáním

a ke kobylčině mrzutému úžasu většinu času v sedle. Z okolních

lesů vyčesávaly telata a jarní odrostky, které už to nebavilo.

Sem tam i nějaký starší kus, co neopatrně vystrčil nos ze

křoví.

Na dveře nám mlátili turisté, hajní a majitelé okolních pozemků

s jednotvárným oznámením: „Utekly vám krávy.“

Naučila jsem se automaticky odpovědět „Já vím, já vím,

děkuji vám,“ a zavřít. Pošťačka a ten pán, co přišel odečítat

elektřinu, se mnou od té doby komunikují pouze přes o dva

prsty stažené okno auta.

DUSTY

 

Mokrý, špinavý a vyhublý ležel před nevábnou hospodou.

„Dusty?“

Namáhavě se zvedl.

Rád tě vidím… upřel na mě hnědé oči. Chápu… ani zdaleka

nevypadám jako dřív, ale mezi náma to snad nic nemění…

Nebo… naklonil tázavě hlavu a víření zcuchané oháňky zpomalilo,

ty už se ke mně taky neznáš?