Barbora
Dvorecká
PATRON ŘEKY
Byl obrovský. Obrovský, tmavě šedý a vychrtlý tak, že bylo
vidět, jak mu tluče srdce. Jen tak tam stál a pozoroval nás
žlutýma očima.
„Kdyby byl lidožravej, tak by se to snad proslechlo, ne?“
zadoufala Vendy.
„Kdo by to asi tak proslech? Spíš by nebyl tak hubenej…“
Pod upřeným pohledem mi nějak přestávalo chutnat. „Je
to jenom trochu guláše - ber, nebo nech ležet,“ oslovila jsem
přízrak z uctivé vzdálenosti. Nechal ležet. Ale ráno byl kastrolek
prázdný.
JAK JSME HNALI PO KOPYTĚ
Následující dny trávila dcera s mým tichým požehnáním
a ke kobylčině mrzutému úžasu většinu času v sedle. Z okolních
lesů vyčesávaly telata a jarní odrostky, které už to nebavilo.
Sem tam i nějaký starší kus, co neopatrně vystrčil nos ze
křoví.
Na dveře nám mlátili turisté, hajní a majitelé okolních pozemků
s jednotvárným oznámením: „Utekly vám krávy.“
Naučila jsem se automaticky odpovědět „Já vím, já vím,
děkuji vám,“ a zavřít. Pošťačka a ten pán, co přišel odečítat
elektřinu, se mnou od té doby komunikují pouze přes o dva
prsty stažené okno auta.
DUSTY
Mokrý, špinavý a vyhublý ležel před nevábnou hospodou.
„Dusty?“
Namáhavě se zvedl.
Rád tě vidím… upřel na mě hnědé oči. Chápu… ani zdaleka
nevypadám jako dřív, ale mezi náma to snad nic nemění…
Nebo… naklonil tázavě hlavu a víření zcuchané oháňky zpomalilo,
ty už se ke mně taky neznáš?